POČTENÍČKO

Důvěřuj, ale prověřuj. Je úsměvné, jak jsou občas stará moudra pravdivá. Jako malí důvěřujeme rodičům, při prvních krůčcích. Ve školce důvěřujeme paní učitelce, že nám pomůže, když si budeme nasazovat tepláčky přes hlavu. Ve škole přichází první přátelství a věříme, že tady budou napořád (děkuji Verunko, že i když se nevídáme denně, už od základky...

Pokaždé, když něčemu propadneš, chceš víc. V práci další kariérní postup, v hubnutí menší a menší číslo na váze, v cestování nové a zajímavější destinace, při chození do hor vyšší a vyšší vrcholy (v sexu víc a víc vrcholů a tahání za vlasy).

Občas se stane, že mi přátelé dají myšlenku, nad kterou se pozastavím. Následně vznikne článek (občas vtipný, občas vážný).

Sedíme si tak v pátek s Kubíkem (mým dlouholetým a dobrým kamarádem) u dýmky a probíráme život. Respektive já po něm požaduji vysvětlení mužského chování, asi 5 krát se ho zeptám, jestli jsem doopravdy, tak špatná žena. On, po tom co mi řekne něco hrozně sarkastického, protože ví, že to unesu, prohlásí "Ale jako samozřejmě, že nejsi.", spustí zase...

Jak moc se necháme ovlivnit sílou negativní energie? Jak moc nás negativní myšlenky a slova blízkých lidí dokáží dostat do špatné nálady?

Když už jsem včera od přátel slyšela, že jsem dlouho nic nenapsala, musela jsem připustit, že to vidím na jeden článek měsíčně maximálně. Někde mezi prací, časem stráveným s přáteli, lezením po horách a fitkem je času na vypisování málo. Téma strach mi teď přichází na mysli často.

Dnes trochu odlehčeně. Protože to potřebuji. Protože to potřebuje moje dobrá kamarádka. Protože život musíš brát do určité doby trochu s nadhledem (zřejmě do doby než se všichni začnou brát, stavět domy, pořizovat prvního psa a nakonec i to první mimčo).

Konec roku se blíží. Lidé se ohlíží za uplynulým rokem. Začínají si dávat předsevzetí do roku dalšího.